Malebný koronavandr do malebného Českého lesa


(kde je opravdu jenom les) 

Stejně jako loni jsme se rozhodli strávit Velikonoce na vícedenním vandru. Před rokem jsme prošli šumavská nouzová nocoviště, kde bylo lidí víc, než jsme čekali. Z důvodu letošního omezení všech možných věcí (mimo jiné i shlukování osob) jsme se rozhodli pro méně známou destinaci. První nápad byl Slavkovský les, druhý Český les, který nakonec vyhrál. 

Sbalili jsme se na 4 dny/3 noci, každý jsme měli 2,5 l vody a na spaní plachtu nad sebe a plachtu pod sebe. Brali jsme hodně jídla – z důvodu zavřených občerstvoven jsme nepočítali ani s buřtem a chlebem. 

Český les

Český les je pohoří rozkládající se od dálnice u Rozvadova na sever i na jih – jižní část je větší. Nejvyšší vrchol je Čerchov a pod ním leží Chodsko pověstné svými zvyky, tradicemi, chodskými koláči a Postřekovskými husami (ještě se o nich budu zmiňovat). Na každém trochu významnějším kopci stojí vojenský objekt viditelný z velké vzdálenosti. Čerchov od těch ostatních poznáte tak, že má na vrcholu nejen vojenský objekt, ale i kamennou rozhlednu KČT z počátku 20. století. 

Den 1

Praha > Železná > Šedý potok

Autem jsme vyjeli v pátek kolem poledne. Opět jsme z důvodu korony zvolili protentokrát dopravu autem a trasu jako okruh. Startem i cílem byla obec Železná, hraniční přechod s Německem. Na mapě jsme si našli parkoviště kousek od hranice, které se zdálo být vhodné i k několikadennímu zanechání auta s pražskou značkou. Do Železné jsme se dostali z Prahy asi za 2 hodiny. Z důvodu zakázání přecházení hranic na hraničním přechodě chcípl pes a parkoviště se už nezdálo být tak bezpečné. Auto jsme nakonec nechali ve vsi u silnice a doufali jsme, že ho tam za pár dnů najdeme. 

Protože Železná je typická příhraniční obec s různými kluby a podobnými zpestřovadly pro pány, moc dlouho jsme se nezdržovali a vydali jsme se po červené turistické značce po Baarově cestě (velmi honosné označení mezi těmi kluby) směr Železná Huť. Dále jsme stoupali na Pleš a dle ukazatele na Nám. přírody – což nám přišlo divné, ale místo se opravdu nazývá Náměstí přírody. Tato oblast, stejně jako jiné příhraniční, je plná rozpadlých, zapomenutých vesnic.

Rybníček na Náměstí přírody

Pleš je jednou z nich, kde se lidé snaží alespoň o částečnou údržbu toho, co z vesnice zbylo – kaplička, rybníček, nově postavené rekreační domky a restaurace. Z Pleše jsme pokračovali dál po červené k bývalým kasárnám Václav. Protože korona, snažili jsme se vyhýbat frekventovanějším cestám – často jsme vybírali rovnoběžné, neznačené trasy, které byly sice dál, ale zato horší cestou. První z nich vedla od Václava směrem nahoru na Malý Zvon a lehce naznačeným průsekem zase dolů na lepší cestu, která po pár kilometrech opět narazila na značenou cyklotrasu 36. Bez dalších “zkratek” jsme pokračovali kolem zříceniny Diana na bývalou Horní Huť až pod Hraničnou (stále po cyklo 36). Asi 1 km pod Hraničnou je na cestě velmi chutný pramen, kde jsme dobrali vodu. Od studánky jsme šli asi 300 m směrem k hranici (nejprve cestou od lesáků a pak volně) k hraničním potoku Šedý, kde jsme první noc přespali. Ideální místo – kus od studánky, s tekoucí vodou, pár metrů od potoka rovný plácek na táboření. 

Kasárna Václav
Kasárna Václav

Den 2

Druhý den ráno jsme ve studánce opět dobrali vodu a vydali se nahoru směr Hraničná (ano, taky nám přišlo, že první dva dny jdeme jen do kopce). Z Hraničné jsme pokračovali po cyklo 36 a pod vrcholem stoupání jsme uhli doleva (další koronazkratka) na velmi příjemnou lesní cestu, která nás dovedla na zelenou turistickou značku vedoucí k Pile. Na pilu jsme ale taky nedošli, opět jsme zahli doleva a rozcestí Pila jsme nahradili krásným rozbořeným vodním mlýnem.

Náhon mlýnského kola, bez mlýnského kola
Náhon mlýnského kola, bez mlýnského kola

Dalších několik kilometrů bylo poměrně nudných, leč nutných – opět po cyklo 36 do obce Nemanice a odtud po cyklo 2281 do Staré Huti. Na vyhlášené louce vedle Staré Hutě jsme se naobědvali a taky trochu váleli – nebylo kam spěchat. Po zpevněné cestě jsme dále pokračovali směr Jindřichova Hora (asi nejvíc malebné chaloupky, co jsme potkali) a po zelené na rozcestí Černá Řeka. Tam potkáváme první osoby tohoto dne a jsou to naši skautští přátelé Okoun a Nšo-či (kdybychom se domluvili, tak se tak nepotkáme). Vydali se na vandr ze stejných důvodů, jako my, do stejné lokality, jako my. Po krátkém rozhovoru na 2 metry začínáme po modré stoupat na Čerchov. Kopec je to sice nevysoký, ale stoupali jsme z poměrně malé nadmořské výšky, takže se docela zadýcháme. Opět volíme koronazkratku – asi 700 m před rozcestím Pod Čerchovem zahneme doprava, pár metrů jdeme po zpevněné cestě a poté pokračujeme do leva průsekem na běžkařské trasy. Vyjdeme u Malinovky a zpříjemníme si stoupání. Odtud je to na Čerchov co by kamenem dohodil a prvně potkáváme více lidí. Ale i tak je jich pár.

Krásná věž čerchov
Krásná věž na Čerchově

Na Čerchově je krásná věž Klubu českých turistů, méně krásná věž vojenská a ošklivé rozbořené vojenské stavby. Kiosek má otevřeno (objednávky berou jen v rouškách), tak si dáme nanuka a sedneme si daleko od ostatních turistů (vrchol je tak velký, že daleko od ostatních tam může sedět každý).

Ošklivá věž na Čerchově
Ošklivá věž na Čerchově

Po pauze se vydáváme na sestup – volíme cestu kolem studánky na zelené značce. Dále kousek po červené na Horizontálku a po modré z kopce dolů. Z turistické zahneme asi po kilometru doleva do houští a pomalu vyhlížíme místo na přespání. Opět se nám povede skvělý kousek – pár metrů od Teplé Bystřice, měkké místo se spoustou hrabanky, ideál. 

Den 3

Třetí den už se začínáme zase vracet. Kousek sejdeme na červenou turistickou značku, které se většinu dne nepustíme. I když jsme mysleli, že tato část bude frekventovanější, opět potkáváme jen pár vandráků a turistů. Po červené míjíme malou obec Capartice, kde se oddělujeme od asfaltky a pokračujeme krásnou lesní pešinou na Sádkovu skálu (není odtud nic vidět), na Haltravu (taky odtud není nic vidět) a přes Škarmanku na Velkou skálu, kde konečně vidíme do kraje na Nemanice, kudy jsme den předtím procházeli. Sejdeme dolů asi 1 km před Vranovské sedlo a kousek se vrátíme po asfalce k Aortově prameni, kde dobereme vodu a dáme oběd. Za hodinu, co na něj koukáme, u něj zastaví asi 5 aut s přepravkami plnými petlahví a lidé se navzájem povídají o blahodárných účincích tohoto pramene.

Jediná vyhlídka do kraje
Jediná vyhlídka do kraje

Po pauze se vrátíme na červenou, zdoláme zříceninu hradu Herštejn (jaro 2020 v rekonstrukci, takže blíže k němu se nepodíváme) a opět krásnou lesní cestou pozvolna klesáme k Liščím domkům, k Závisti a k Rybníků (opět přes malebné lesy). V Rybníce se rozhodujeme – přespíme kus od auta, a nebo výlet ukončíme o den dřív? Nakonec se rozhodneme výlet ukončit o den dřív (předpověď hlásí nějaké bouřky a už nemáme moc jídla). Červenou opouštíme v Mostku, kde zůstáváme na hlavní asfaltce. Tu ale také záhy opustíme – odbočíme doleva do svahu po zpevněné cestě a po krátké chvíli doprava na vrstevnici, která nás dovede zkratkou na zelenou turistickou ke Karlové Huti. Odtud už to máme jen kousek, ale i ten si zkrátíme – z modré uhneme do prava do lesa a asi 1 km chůze si ušetříme (a ještě po lesní cestě).

Louky u Železné
Louky u Železné

Zkratka nás vyvede opět na modrou, po které za malou chvíli dojdeme zpět do Železné, kde na nás auto vzorně čeká se všemi součástkami. 

Suma sumárum – nemáme moc fotek, protože nebylo co fotit. Byl tam hlavně les. Vynechali jsme krásné chodské vesničky (Klenčí, Babylon, Trhanov, Postřekov), abychom nepotkali moc lidí. Nejčastěji používané slovo celého vandru bylo slovo Malebné, protože tamější rozpadlé domy, louky, lesy a potoky jsou opravdu malebné. Vody jsme měli dost jak na pití, tak na hygienu. A aspoň chvilku jsme si v této době připadali obyčejně, normálně, jako kdyby se nic nedělo. 

Malebné, že?

Za závěr přidávám zkrácenou pohádku O postřekovských husách z knížky Pohádky z Chodska (knížka se nesla v krosně):

Postřekovské husy byly hrozně zlé, nejvíc zlý byl houser, který každého štípal a syčel na něj. Když to Pán Bůh viděl, snažil se je k lepšímu chování motivovat tím, že jim slíbil bačkůrky. Aby už nemusely šlapat v bahně. A že pokud budou husy rok hodné, při dalším dešti budou padat nejen kapky vody, ale i bačkory. Husy se docela dlouho statečně držely, ale potom to houser nevydržel a zase někoho poštípal. Uplynul rok a husy se při dešti dívaly do nebe a čekaly, kdeže jsou ty bačkory. A ono nic. A proto se husy vždycky za deště dívají do nebe, protože čekají na botičky.