Velikonoční přechod Šumavy

Protože předpověď počasí na Velikonoce 2019 vypadala velmi příznivě, rozhodli jsme se, že vyrazíme na více dní na vandr. A protože Vera má ze všech pohoří nejraději Šumavu a Ňuf rád nechává plánování vandrů na ní, Šumava jednoznačně vyhrála. 

Výhodou i nevýhodou Šumavy jsou tzv. Nouzová nocoviště – vyhrazené plácky od sebe vzdálené tak 15-20 km, kde se smí legálně přespat. Je třeba přijít pozdě odpoledne/brzy večer a ráno ho opustit. Nouzová nocoviště nabízí dřevěné stoly s lavicemi, toi toi záchody a náhodné spoluspáče na poměrně malém prostoru. Dle osobního štěstí budou buď víc nebo míň chrápat. 

Co jsme si sbalili:

Počítali jsme se vandrem přes dvě noci se stanem a s možností někde si něco dát k jídlu po cestě. Pohorky jsou do šumavského terénu s krosnou na zádech nutností, jinak jsme měli teplé věci na večer a noc a normální na denní pohyb. Většinu času půjdeme po červené, která je páteřní trasou.

PÁTEK

PRÁŠILY > PRÁŠILSKÉ JEZERO > POLEDNÍK

Vyrazili jsme na Velký pátek z Prahy opravdu velmi nacpaným vlakem směr Klatovy, tam jsme přesedli na couráček do Sušice a ze Sušice ještě autobusem do Prášil. Jednou nohou jsme ještě byli v busu, ale druhou už jsme měli v cukrárně Pampeliška, kde jsme se pořádně posilnili před výstupem na Poledník. Z Prášil jsme šli celý tento den po červené směr rozcestí Jezerní cesta. 

Pozor – na Poledník se dá z Prášil dojít i po červené na druhou stranu a dále po zelené – ale na této cestě se rád páří tetřev hlušec (hanlivě nazýván tetřev tokáč), proto je (a s ní mnoho jiných) do poloviny července uzavřena. Asi aby tokáč nebyl rušen. Taktéž v okolí těchto cest je zakázán sběr borůvek, aby tokáč nechcípl hlady. Zdá se vám, že máme na tokáče pifku? Néééé, vůbec 🙂 

Zpět k cestě – až k Prášilskému jezeru (jedno z pěti ledovcových na české straně Šumavy) se cesta vine a mírně stoupá lesní cestou. Malujeme si, že se u jezera nasvačíme, ale ouha, v jezeře se i přes zákaz koupou nějací výrostci. Protože my jsme velci dodržovači pravidel (ten samý rok jsme obešli Špičák u Železné Rudy kvůli tokáčovi, i když se jednalo o kilometr a všichni tudy chodili), zašklebíme se a pokračujeme mírně z kopce na rozcestí Liščí díry. 

Zde se potkáváme s cyklotrasou, která je tak prudká, že když jdete nahoru, skoro padáte dozadu a když jedete na kole dolů, tak jedete opravdu velmi rychle a nebo se vám zavaří brzdy. I přes příležitostnou sněhovou pokrývku se ani jednoho přepadávání nelekáme a stoupáme na rozcestí Předěl. Je již naší tradicí si doma zapomínat návleky (a pak nadávat, že máme sníh v botách), a stejně se tomu stalo i tady – od Předělu je souvislá sněhová pokrývka protkaná potoky tajícího sněhu, zavzpomínáme na návleky a úsek překonáváme, jako by to bylo minové pole. 

Přímo u vojenské rozhledny Poledník je nouzové nocoviště. Jak už to tak bývá – v zimách, kdy je málo sněhu, ho nejvíc najdeme na silnici, na Poledníku ho nejvíc najdeme právě v ohrádce vyhrazené pro stavbu stanů. Proto každý staví stan tam, kde umí nejlépe – i my ho postavíme na hranici lesa v co nejmenším mokřadu. Večer se myjeme sněhem a David fotí západ slunce. 

SOBOTA

MODRAVA > HORSKÁ KVILDA > KVILDA > BUČINA

Druhý den ráno lehce zmrzlí posnídáme ovesnou kaši a kamenný mazanec (je třeba ho hodně zapíjet). Opět se vracíme na Předěl (teď jsou potůčky zmrzlé, tak se nám úsek překonává lehce) a kousek pod rozcestím uhneme doprava na neznačenou cestu v mapě popsanou jako Tmavý potok. V první třetině této “zkratky” (cesta bývá přes léto zavřená a musí se dojít po zelené až na Bavorskou cestu a dále Za Oblík) je třeba potok přebrodit – brod má kraje ještě zledovatělé. Na brodu se potkáváme s těmi, co vyšli chvilku před námi i s těmi, kteří vyšli po nás – všichni si tam navzájem pomáháme, podáváme hole, radíme, kudy to bude nejlepší, sdílíme pocit zmrzlých nohou a podobně. Kus od brodu dobíráme vodu z nějakého potůčku vlevo od cesty. 

Na Javoří pile se spojíme ještě s jednou cestou, která vede z Poledníku – je to moc hezká červená přes Javoří slať – opět do poloviny července vytokáčovaná. Z Javoří pily se cesta kroutí po asfaltce přes rozcestí Rybárna až na Modravu. U Rybárny se zastavíme na křížaly a pití a kolem nás projedou elektrokoloběžky a elektroněco s malými širokými koly a nechají nás těžce za svými zády.. Protože i na svačině se potkáváme s jinými vandráky, pokýveme hlavami do stran a navzájem si sdělíme, že asi něco děláme špatně.. 

Po svačince míjíme Modravu, kde se chytře odpojujeme od červené – slunko začíná dost pálit, jdeme jen v tričku a kraťasech/sukni a víme, že červená by nás táhla přes Černou horu, kde není žádný stín ani voda. A hlavně tam nejsou vyhlášení kvildští pekaři. Proto z Modravy pokračujeme do vydatného, leč krátkého kopce po zelené na Filipovu Huť a dále po cyklo 1042 na Horskou Kvildu. U Íčka na Horské si dáme oběd, dojdeme si na záchod a pořádně si umyjeme ruce (íčko má veřejné WC, je třeba ho využít/použít dosyta). 

K plnému břichu

Z Horské Kvildy pokračujeme po neznačené cestě (odhadem vpravo od silnice, jsou tam vidět tyčky pro rolbu) přes Jezerní slať (tam je nová asfaltka pro cyklisty a pěší) až na Kvildu, kde nás Pekaři přivítají tím nejlepším, co mají – malinovým mlsánkem, nivovým rohlíkem a kofolou. Když poprosíme o vodu do lahví, ochotně nám ji načepují a my se posilněni vydáváme na poslední kus cesty. Po cyklo 331 do neznatelného kopce až na Bučinu. Na nocovišti jsme mezi prvními – proto se se stanem vejdeme do vyznačeného chlívečku. Kamarádi z minulého nocoviště, kteří šli přes Černou horu, mají značně spálenou  jednu stranu těla, proto nabízíme panthenol a slova útěchy a pochopení. Před večeří skočíme k hraničnímu potoku, kde se vykoupeme ÚPLNĚ CELÍ, ale je to tak studené, že se až dech zastaví. Po večeři nějaký vandrák velmi nahlas rozkládá své zážitky stylem – všichni mě poslouchejte, což je Davidovi jedno a Veru to prudí. Tak jdem spát dřív.

NEDĚLE

KNÍŽECÍ PLÁNĚ > STRÁŽNÝ > NOVÉ ÚDOLÍ

Jakmile se člověk zacvičí v balení věcí a stanu, jde mu to lépe – Velikonoční neděli přivítáme opravdu velmi rychlým odchodem bez zbytečného crcání (i s dalším kamenným mazancem) a odcházíme z nocoviště mezi prvními. Z Bučiny po červené přes Chaloupky a Furík na Knížecí Pláně. Tam se opět odkloníme od doporučené červené a využijeme modrou a hned poté zelenou, protože chceme vidět Žďárecké jezírko, které je opravdu velmi malebné. Od jezírka je cesta trochu nuda – mírně klesáme po asfaltce lesem. Tuto cestu jsme zvolili také kvůli studánce U Mlýnku (poslední vodu máme z Kvildy, na Bučině býval pramen, ale už není). Ani u Mlýnku to není žádná sláva, studánka spíše kape než teče, ale lahve dobereme. 

Protože se chceme vyhnout Strážnému promořeného trpaslíky a kluby nechvalné pověsti, U Mlýnku to střihneme po staré cestě do lesa nahoru. Když se cesta ztratí, střihneme to pocitově a vyjdeme kousek od rozcestí a dalšího nocoviště Strážný – Na Kapličce. Ve stínu si lehce zmoženi uvaříme oběd. 

Ze Strážného se už držíme červené – nejprve podejdeme silnici a poté pokračujeme nekonečně dlouho březovou alejí, kde slunce praží, alej je rovná a na jejím konci se v říčce Řásnici koupají naši oblíbení výrostci, kteří jsou tak spálení, že vypadají, jakoby na sobě měli bílá trika (obzvlášť paže mají extra vypečené). Nabídneme opalovací krém a pokračujeme dál. 

Cíl se blíží

Tato část trasy nás vede přes obce zaniklé po roce 1945, tedy po odsunu Němců z pohraničí. Míjíme Cazov, Mlaku a Krásnou Horu. Cesta je méně pestrá – občas kopec nahoru, občas dolů, občas potok, občas les, občas louka, tu a tam cyklista, a hlavně docela horko. Poslední úsek před Novým Údolím se sice dost táhne, ale je v lese, což rádi přivítáme. 

Malý kousek od hraniční obce Nové Údolí se před námi otevře krásné údolí (ano, od toho ten název 🙂 ) Vltavy. Smočíme v ní nohy, ruce, hlavy a přemýšlíme, co dál. Poslední úsek se nám jít moc nechce (pro ty, které láká – v Novém Údolí je další nocoviště, odkud se dá po červené dojít na Třístoličník, Hraničník, Plechý a dále až do Nové Pece, a nebo přespat pod Plešným jezerem na posledním nocovišti a přechod si ještě o jeden den protáhnout). Jsme trochu upečení, máme obavy z hlubokého měkkého sněhu na hřebeni a jeden den válení se na chatě taky nikomu neublížil, takže nakonec volíme konec našeho putování už tady. 

V hospodě v Novém Údolí se najíme, napijeme, a poté si užijeme jízdu vlakem v GW trains, který si svého času říkával Šumavská střela, ale asi hodně pomalá, protože jede do Budějc 3 hodiny. 

Perlička na závěr: Vlak přijel v 20.05 na vlakové nádraží. V 20:30 jsme došli k Very rodičům. V 20:45 se David rozhodl, že se půjde podívat do obchodu na sandály (Vera je nosí na vandry s sebou, David by je taky občas nosil, kdyby je měl). V 20:55 přichází David se zakoupenými sandály. A to Veřiny rodiče nebydlí v obchodě 🙂 

Suma sumárum – šumavská nouzová nocoviště jsou klasika, která nezklame. Pokud je hezky, musíte počítat s tím, že tam sami nebudete. Hláška mého dědy je, že my tam chceme být, tak tam chtějí být i ostatní. Trochu blbé je to s vodou, u nocovišť není ani z jara. Pokud jste turisticky zdatní, zvládnete jít ob jedno nocoviště. Moc hezké není nocoviště na Modravě (je v bažině hned vedle obce a žije tam hodně hmyzu).