Zion – Las Vegas – Death Valley
A cestujeme dál…
9.7. Zion
I po dobré noci často bývá špatné vstávání. Což je případ tohoto dne. Proto je naše ráno takové… pomalejší než obvykle. Nasnídáme se a vyrazíme proti proudu řeky nejprv do návštěvnického centra a následně nasedáme do busu, který jezdí celým údolím Zionu, řidiči povídají do mikrofonů turistické zajímavosti a bus staví vždy na místech, odkud se dá udělat malý zajímavý výlet. Celkem vystoupíme 3× – prvně na malou vyhlídku, podruhé dojdeme k velmi zajímavému jezírku, do kterého kape voda ze skály a poslední zastávka je u plačící skály. Začíná se oteplovat, proto se vrátíme do kempu a ve stínu uvaříme oběd a dáme siestu spojenou s velmi osvěžujícím koupáním. Kolem půl 5, když přestává být to největší horko, znovu sedáme na bus a necháme se dovést na start pořádného výletu – výstupu na horu Angels landing. Máme na to středně času, tak se zbytečně necouráme (často se nám stává, že nemáme dost času, třeba do tmy, do západu slunce nebo do odjezdu autobusu…). První část jsou serpentiny po chodníčku, druhá jsou řetězy. Jdeme za rodinou ne úplně zdatných Asiatů a máme o ně strach. Na vrcholu jsou krásné výhledy do celého údolí a kamarádi burunduci a veverky, kteří, kdyby to nebylo zakázané, by klidně žrali z ruky 🙂 Svižným krokem se vracíme zpět, abychom stihli bus do kempu. Znovu se umyjeme v potoce (bez mýdla a šamponu, to se nesmí, ale je zajímavé, že to mytí docela funguje i tak – až na moje vlasy) a pro dnešek už nám to stačilo.
10.7. Zion
Dopoledne se balíme, i když v kempu zůstáváme, ale musíme se přesunout na jiné stanoviště. Poté jako páni dojedeme autem na moc hezkou vyhlídku a zase zpátky. Naobědváme se a tentokrát autobus využijeme k dlouhému transportu až na konec údolí – tedy tam, kde řeka vytéká ze soutěsky zvané Narrows. Cesta vede nejprve po kraji soutěsky a následně přímo říčkou – máme na sobě plavky, přes ně rychle schnoucí oblečení a na nohou sandály s pevnou špičkou. Stejně jako jinde – první úsek je plný lidí, ale čím jdeme dále, tím méně nás tam je. Zpočátku dost tápeme, ale naučíme se číst vodu a poznáváme, kudy vede nejlepší cesta. Jednou se schválně vykoupeme, ale jak do soutěsky nesvítí slunce, je nám pak dost zima. Když dojdeme k několikátému rozcestí řek, nasvačíme se a vydáme se zpět. Potkáváme turisty s krosnami – evidentně se dá po souši dojít někam na začátek soutěsky, přespat a druhý den to vzít po proudu korytem řeky. Po opuštění údolíčka je zase hrozný vedro, takže se po návratu do kempu koupeme, občerstvujeme a kamarádíme se s jeleny a laní, kteří nám chodí kolem stanu.
11.7. – Las Vegas – nejmíň povedený den
Dnes Zion opouštíme – proto ráno trochu víc mákneme a vyrážíme směr Vegas. Už po cestě je zase horko. Dopoledne přijíždíme do kempu Mead Lake, který je umístěn u přehrady Hoover dam. Na jaře je kemp asi na břehu, nyní nás od vody dělí pěkných několik stovek metrů. Postavíme stany a uděláme si sanitární den – jedeme do Laundry. Pro všechny z nás je veřejná prádelna velkým zážitkem, opět jako z filmů. Po vyprání se vracíme do kempu, kde prádlo díky fakt hroznýmu teplu uschne super rychle. Poté se koupeme v přehradě, která je taky teplá a máme strach, že se spálíme. A následuje nejblbější nápad celé výpravy – tedy to, že se podíváme do Vegas, když už tu přeci jsme. Po cestě si prohlédneme hráz přehrady, která je opravdu monumentální.
Ve Vegas zaparkujeme docela daleko v fakt hnusném parkovacím domě a pěšky se vydáme směrem do „centra“. Po cestě jsou nevkusné svatební kapličky, palmy, bezdomovci a binec. Asi po 4 km dojdeme do toho pravého casinového centra plného nevkusu, kýče, napodobenin, skoro nahých tanečnic, vodotrysků a lidí. Když nás to přestane bavit, otočíme se a stejnou cestou se vracíme zpět. Ještě potkáme velmi osvětlené pasáže s bary a tanečnicemi, takže usoudíme, že nám to bohatě stačilo a jedeme pryč. V kempu se umyjeme pod tekoucími pumpami a snažíme se v noci spát, moc to nejde, je kolem 30 stupňů.
12.7. – Death Valley a fakt dlouhá cesta autem
Budíme se už v půl 6 a jdeme rovnou do plavek a pod pumpu. Noc byla pekelná a teplotní peklo pro dnešek nekončí – jedeme na dno světa, do Údolí smrti. Proto se ještě před odjezdem vykoupeme do zásoby. Už po cestě stavíme na vyhlídkách a foukáme si s ucpaným nosem do uší, abychom se vyrovnali s měnícím se tlakem. Taktéž se začínají scucávat lahve s vodou z měkkého plastu. Fascinující. U vjezdu přímo do údolí je v takové otázce návštěvnické centrum, kemp a moc hezké íčko.
První cesta vede k nejnižšímu bodu, tedy -38 m pod mořem. Je tam takové teplo, že nejsme venku z klimatizovaného auta déle, než je potřeba. Poté vidíme barevné skály, písečné duny, slaná suchá jezera a vzduch, který se třepe horkem. Po opuštění Údolí smrti ještě chvilku zevlíme někde, kde mají lítat stíhačky (hoši je chtějí vidět), ale zrovna žádná neletí, nečekaně, tak zase jedeme pryč. Následuje nejdelší přejezd – musíme se dostat až do Sequoi, která je sice vzdušnou čarou za humny, ale bohužel je potřeba objet celé pohoří Sierra Nevada, které není zrovna drobné. Přijíždíme velmi pozdě večer do kempu, kde jsou boxy na jídlo kvůli medvědům a opět se myjeme v potoce (to děláme ne že by nás to tak bavilo, ale protože sprchy v amerických kempech moc nejsou).
