První koloběžkový výlet


Shodou okolností máme s Davidem oba koloběžky – nejsou to úplně velké Kostky, ale  takové ty střední. V mém případě se nejedná ani o Kostku. Do této doby jsme byli na výletě kolem Budějovic (krátké a po rovině), nebo kolem Trójského kanálu. U obojího jsem středně umírala. Proto jsme se na podzim 2018 rozhodli, že je potřeba udělat pořádný krok (v případě koloběžky spíš takové trhnutí) a vyjet na delší výlet. 

Původní plán byl dojet do Hřenska vlakem, na kolobkách sjet do Ústí nad Labem (44 km), tam přespat a druhý den dojet z Ústí do Roudnice nad Labem (45 km). Do brašny a košíčku jsme sbalili to nejnutnější, co potřebujeme na dva dny. Ubytování jsme žádné neměli zamluvené s tím, že máme pár tipů a uvidíme. 

Vyrážíme na cestu

V sobotu ráno jsme vyjeli vlakem z Holešovic směr Děčín. Máme to na toto nádraží blíž (15 min z kopce), vlak vyjíždí z Hlavního nádraží. Pokud pojedete, je třeba si zarezervovat místo na kolo. Jednou se nám na této trase stalo, že vlak už cyklisty nenabíral a také na této trati vznikla okřídlená hláška vynervované paní průvodčí: „Kola jsou od toho, aby se na nich jezdilo a ne aby se vozila vlakem“. 

První etapa

V Děčíně jsme přestoupili na „mezinárodní“ vlak a kolem 11 jsme vystoupili v Hřensku na levém břehu. První kus cesty byl velmi malebný – široké Labe, vysoké skály, chundelaté kopce a málo lidí na cyklostezce. Po celou dobu trasy jsme se drželi na cyklotrase 2 – Labe. Zpátky v Děčíně jsme byli co by dup. Doslovně. Děčínem jsme prokličkovali na pravý břeh, prohlédli si vyhlášenou děčínskou ferratu a pokračovali docela nudným úsekem kolem vlakové tratě, přes nic neříkající kotáry, Velké Březno (kdo zná pivo Březňák?) až k ošklivému předměstí Ústí nad Labem. Tam vede kus cyklotrasy po silnici, ale dá se to přežít. Oba nás překvapilo, jak brzy jsme v Ústí byli.

Hřensko

Čas na oběd 

Protože se Ústí netváří jako úplně bezpečné město a my měli hlad, došli jsme si do nedalekého obchodního centra na Kostelním náměstí do KFC, kde mají „předzahrádku“, takže koloběžky byly stále pod naším dohledem. Na autobusové zastávce s výhledem na palác na kopci Větruše (jezdí tam lanovka) jsme se ohřáli na sluníčku a dali si kávu. A času bylo pořád dost. Proto jsme se rozhodli, že pojedeme dál. Po celou dobu jsme na trati, tak uvidíme, kam dojedeme. 

Ústí nad Labem

Druhá etapa

Za Ústím začíná nádherné České Středohoří korunované Portou Bohemikou. Ještě v Ústí překonáváme zdymadla pod hradem Střekov, který se tyčí dost vysoko nad Labem (tak vysoko, že si skoro vykroutíme krk, když se díváme nahoru. Cesta je občas zpěvněná, občas prašná, vede mezi chatičkami, před každou druhou chatičkou lodička, prostě nádhera. Široce rozlité Labe tomu všemu dává ještě hezčí ráz. Jednou nás cyklostezka vyvede hodně nad řeku (do kopce se na koloběžce moc jet nedá, tak je to fuška), jinak se držíme u břehu. 

Porta Bohemica

Chvilku se zastavíme v Žernosekách u přívozu, kde je střed Porty Bohemiky. Navíc od řeky můžeme pozorovat špičaté vršky Středohoří, třeba Lovoše. Od Žernosek už je to jen malý kousek do Litoměřic. Vyjedeme na náměstí, cítíme stopy Karla Hynka Máchy, vyfotíme se a přemýšlíme, co dál provedeme. Dle ukazatelů je Roudnice 20 km a do tmy (a odjezdu vlaku) ještě daleko.. Proto se rozhodneme pokračovat. 

Jsme v Litoměřicích

Třetí etapa, kterou už jsme opravdu nečekali

Za Litoměřicemi si u elektrárny ještě na zbytkách sluníčka dáme svačinku. Další kus není moc zajímavý – nejprve jedeme mezi zahradními domečky po fakt špatné cestě a další část naší trasy vede po silnici přes obec Nučnice. Zapínáme zadní světla, i když tma ještě není. Za Nučnicemi sjedeme doprava na pole a před námi se tyčí Říp. Už je šero, na silnici jsou s námi jen zajíci a srnky a má to hrozně zvláštní atmosféru. Vzduch je už chladný. Téměř po tmě projíždíme poslední 2 vesnice před Roudnicí a už vidíme/tušíme kanál v Roudnici. Poslední úsek přes most prosvištíme jako nic a už jsme na nádraží. Přesně ve 21:29. 

Roudnice za tmy

Vlak nám jede za půl hodiny, ideální načasování. Máme trochu hlad, tak se zaplácneme poslední bagetou, co nádražní automat nabízí a horkou čokoládou, kterou taktéž nabízí nádražní automat, a velmi znaveni odjíždíme do Prahy. Nejtěžší je pro mě vydupání kopce ze stanice metra Ládví, nohy zatuhly a morál se ztratil.

Se zajížďkami do měst vychází tato trasa na necelých 90 km. My si připočetli ještě cestu na vlak a z vlaku a dostali jsme se na dva km pod rovnou 100 🙂

Veru další dva dny bolí nohy…

P.S. Nemáme moc fotek, z koloběžek se špatně fotí… To je to samý jako z kola no…


A KAM VYRAZÍTE DÁL?