Při čekání na zimu jsme o Vánocích vymysleli přechod Jeseníků na sněžnicích doufaje, že tentokrát je využijeme. A tak se i stalo.
Proto jsme se rozhodli zvolit pohoří se sněhovou jistotou – Jeseníky jako 2. nejvyšší pohoří v Čechách nám toto skromné přání splnili v tom nejlepším. Sbalili jsme se do větších batohů/menších krosen s jídlem na 2 dny. Na batohy jsme připnuli sněžnice a hole. Ubytování jsme si zařizovali dopředu na Šeráku (docela těžké se tam dostat, mívají týdenní lyžařské kurzy) a na chatě Barborka (chtěli jsme na Pradědu, ale ten byl 2 měsíce předem už úplně plný).
Pátek
Ramzová – Šerák
V pátek odpoledne jsme dojeli rychlíkem nejprve do Zábřehu na Moravě a potom opravdu hodně nacpaným courákem do stanice Ramzová. Protože přechod jsme uskutečnili v polovině února, od zastávky jsme šli už po tmě. Celá páteční cesta vedla do kopce hned od spodní stanice lanovky na Šerák. Stoupání jsme absolvovali po červené turistické – zpočátku to bylo přímo sjezdovkou, potom po vrstevnici až na mezistanici Čerňava a závěrečný stoupák jsme zdolali úbočím Mračné hory. Cesta byla ušlapaná, použili jsme jen hůlky. Z Šeráku rozcestí to bylo jen kousek na chalupu Šerák – sice skromné, ale velmi milé prostředí, neměli problém nám po 21. hodině natočit kofolu a dát něco k snědku. Jen pozor na spotřebu vody – každý dostal pouze 1 žeton na sprchu z důvodu nedostatku vody v okolí.
Sobota
Šerák > Keprník > Černohorské sedlo > Švýcarna > Praděd > Barborka
Druhý den jsme začali dobrou snídaní (evidentně na Šeráku tuší, co turisté potřebují, takže litr naředěného džusu byl připraven na stole). Po krátkém vytrávení jsme se sbalili a vyrazili opět po hřebenové červené směr Keprník. Asi po kilometru nasazujeme sněžnice. Je slunečno, ale hrozně fouká vítr. Stezka na Keprník – vrchol nad Šerákem – má úplně vyfoukanou cestu až na led. Po Keprníku spadneme do údolí Pod Vřesovku, kde pijeme čaj, svačíme, díváme se na běžkaře, jak se trápí.
K Vřesové studánce se nám stoupá docela špatně – vyšlapaná cestička je úzká a hodně ve svahu, takže se nám tam sněžnice horkotěžko vejdou. Před námi šel/jel stejnou cestou běžkař (běžecká stopa vedla jinudy), tak jsme si celou cestu klepali na čelo, že se mu asi nejelo moc dobře. U studánky jsme se napojili na rolbou vyjetou červenou turistickou, kde jsme na sněžnicích šli po kraji, abychom neničili zbytky stop. Těsně nad Červenohorským sedlem ze značky sejdeme po kraji sjezdovky až k silnici.
A z Černohorského sedla nás čekají samá pozitiva a jistoty – tedy velké stoupání. Opět po červené sjezdovkovým traverzem (cesta je zkratkou mezi sjezdovkami, takže se pořád uhýbáme sjezdařům) až nad sjezdovky na Klínovec. Poté se chvilku vlníme menšími a většími kopci stále po červené až po kopec těsně před rozcestím Slatě, kde skoro padáme dozadu, protože svah je opravdu příkrý. Prvně použijeme na sněžnicích podpatěnky na stoupání, což trochu pomůže, ale pořád padáme dozadu 🙂
Znovu se dostáváme na běžkařkou magistrálu a k Švýcárně (tam se dá taky ubytovat, pokud budete rychlí v zamlouvání termínů). Výlez na Praděd jsme měli původně naplánovaný až na neděli, ale protože máme čas i chuť, rozhodneme se z nejvyššího vršku Jeseníků pozorovat západ slunce. Od Švýcárny jdeme příjemně stoupavou cestou až pod Praděd, kde odbočíme (je to jednosměrná cesta). Prvních pár metrů je v pohodě, ale potom začne hrozně foukat a čím víc stoupáme, tím víc fouká. Těsně pod vrcholem toho moc nevidíme. I když je celý den slunečno, sněží nám do očí (vítr sbírá sníh ze země). Nahoře to tak funí, že to s námi háže, a z romantického západu slunce toho vlastně moc nemáme a rychle jdeme zase dolů, kde fouká výrazně méně.
Poslední úsek k Barborce už klesáme. Chata Barborka má docela dlouhou historii, ale upadá – nepříjemná obsluha, ekl prostředí, velmi špatná předchozí komunikace. Pokojíky jsou jako na Strahově – chodba s dveřmi po obou stranách a na konci společné sprchy. Na horách člověk zvládne cokoli, ale noční mejdan na chodbě za papírovými zdmi byl fakt moc.
Neděle
Barborka > Dlouhé Stráně > Kouty nad Desnou
Po opravdu špatné noci vyrážíme docela brzo na rozcestí Pod Pradědem, kde nasazujeme sněžnice a sestupujeme po modré k nádrži Dlouhé Stráně. I když sestup po modré Divokým dolem není dlouhý, jdeme ho hrozně dlouho – značky jsou rozmístěny skromně, opět vyšlapaná pěšina jen pro boty, nikoli pro sněžnice, kombinace kamenů, ledu, dřeva a cesta hodně ve svahu. Někteří z nás několikrát spadnou, ohnou hůlky a téměř se rozpláčou. Po sundání sněžnic ve spodní části dolu už to jde lépe. Sníh, který nás provází od rána, se pomalu mění na déšť, z hezkého prašanu se stává hnusná břečka.
Od rozcestí U Kamenné chaty pokračujeme stále po modré k spodní nádrži Dlouhých Stráních (nevysoký uřízlý kopec nad nádrží kvůli nízké oblačnosti nevidíme). Vlak nám jede buď za hodinu, a nebo až za 3, proto pořádně prodloužíme krok, abychom stihli ten první – cesta je dále po asfaltu a z kopce, takže opravdu ubíhá.
Déšť se stupňuje a my jsme fakt rádi, že cesta není ledovatá. K vlaku do Koutů přicházíme o 10 minut dříve. Hned vlezeme do vagónu (Kouty jsou vesnice snažící se o lyžařský resort s konečnou vlaku) a celí se převlečeme z mokrého. Opět v Zábřehu přesedáme do opravdu nacpaného vlaku (skoro ani na stání není místo) a středně znavení se odebíráme zpět do Prahy.
Suma sumárum
Den a půl jsme měli sněžnice, což je víc, v než co jsme doufali. Hmotnost sněžnic vypadá, že není úplně moc podstatná, ale po dni stoupání a klesání opravdu je. Zažili jsme pořádnou jednodenní zimu. Což je taky víc, než v co jsme letošní sezónu doufali 🙂
Den 1: 5,81 km, stoupání 559 m
Den 2: 21,93 km, stoupání 701 m
Den 3: 19,53, stoupání 83 m (klesání 943 m)